Pivoň

Pstruhárna Pivoň

Jedná se o malý objekt s výrobou 10 - 20 tun lososovitých ryb vynikající kvality. Nákup pstruhů v této pstruhárně vřele doporučujeme.

Historie a památky Pivoně

Augustiánský klášter 

GPS: 49°29'13.12 / 12°44'17.138

V obci Pivoň, přímo pod Chatou U Kláštera, se nachází augustiánský klášter, jehož základy můžeme datovat již do roku 1040. Jedná se o první augustiánský klášter, který vznikl v Čechách.

Pověst vypráví, že roku 1040 nechal  Břetislav I. založit na místě pozdějšího kláštera kapli. Místo, kde má kaple stát, určil podle pařezu, na kterém během bitvy seděl. První písemná zmínka však pochází až z roku 1379. Řeholníci tohoto kláštera byli také nyzýváni vilhemité. Řádový oděv tvořila černá kutna přepásaná pasem stejné barvy s dlouhými širokými rukávy a hrotitou kaplí. V čele každého konventu stál na tři roky volený převor. Řeholníci muselo složit slib chudoby, majetek si však mohli ponechat pro potřeby konventu.

Za husitských válek řeholníci z kláštera uteki. Roku 1421, když domažličtí dobyli hrad Herštejn, bylo upáleno 17 katolíků, většinou řeholníků z kláštera. Vlastní konvent a kostel však nebyly během husitských válek výrazněji poškozeny.

Větší újmu přineslo klášteru až rozhodnutí císaře Zikmunda Lucemburského o převedení kláštera do světských rukou.  Zanedlouho se však augustiáni do Pivoně vrátili a celý areál obnovili. Pro zvýšení svých příjmů zřídili augustiáni pivovar, výrobu potaše, papírový a obilný mlýn a zbrojní hamr. Poddaní kláštera provozovali různá řemesla, v Mnichově dokonce vznikl první cech v Čehách, tkalcovský. Řeholníci prosluli zrjména jako přírodní lékaři a bylináři. V klášterních zahradách pěstovali mnohé léčivé byliny. Později také získali právo na zřízení lékárny. V Mnichově byl také z podnětu řeholníků zřízen celní úřad. Specifickým artiklem se stal chov pstruhů a hlemýžďů.

V roce 1573 konvent vyhořel a oheň zničil všechny písemnosti. Roku 1586 uchvátil veškerý pozemkový majetek augustiánů ajitel panství Petr ze Švamberka. Přesto se augustiánům i přes značně omezené prostředky dařilo částečně obnovit sešlé stavby. V dalších letech kněz Kašpar Melesius z Opole napomohl klášteru k navrácení majetku. V této době však již byla klášterní komunita podstatně menší. Obyvatelé okolí byli většinou protestantského vyznání a ke klášterní komunitě projevovali stále větší nepřátelství. Vše vyvrcholilo roku 1606 zasttřelením představeného kláštera Kašpara Melesia. I po této události však augustiáni  v Pivoni zůstali.

V roce 1619 daly stavy klášter i panství vdově po Petrovi Švamberkovi Anně Maximiliáně; po bělohorské bitvě byl majetek klášteru vrácen vítězným císařem Ferdinandem II. Roku 1641 vyplenili Švédové klášter i s okolím a zůstali zde deset měsíců. V roce 1648 se Švédové objevili znovu, řeholníci se zachránili útěkem do Bavor, klášter ale musel zaplatit velké výpalné.

Nelze doložit, kdy přesně byla poté zahájena obnova kláštera, ale nepochybně již roku 1666 stálo křídlo s refektářem. V té době se do čela konventu dostal P. Hyacinthus Langauff, nejprve jako vikář a o dvě léta později již jako převor. Tento úřad zastával 18 let a během své vlády věnoval značnou pozornost výstavbě kláštera. Postavil nový refektář s dlouhým traktem a horní cely. Jeho nástupcem od roku 1686 byl po šest let P. Alipius Ernst, pod jehož vedením došlo k významné přestavbě chrámu Panny Marie. Řeholníci pořídili chór s monumentálními varhanami a rovněž množství vyřezávaných lavic. V roce 1696 byl zřízen hlavní oltář, pod nímž je uložen památný pařez, na němž seděl podle pověsti kníže Břetislav v době bitvy. V roce 1686 byla přestavěna loď kostela. Dále ho rozšířila a celý slohově sjednotila raně barokní přestavba. Portál kostela však nese datum až 1691 a má výraznou raně barokní podobu s roztrženým frontonem. 

Přibližně roku 1740 byly do kláštera přivezeny ostatky sv. Faustiny. Slavnosti spojené s jejím uctíváním trvaly sedm let.  

Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století  byla postavena nová chodba a sakristie, stejně jako zadní trakt kláštera, kanceláře a roku 1756 pivovar. V roce 1783 bylo v klášteře 17 kněží, 12 studujících a 5 bratrů laiků. Studující dokončovali svá studia nikoliv v klášteře, nýbrž na pražské universitě a bydleli u Sv. Tomáše. V klášteře mělo také sídlo Bratrstvo Sv. Šebastiána a Arcibratrstvo Utěšující Matky Boží. Klášter měl povolení udělovat plnomocné odpustky.

Podle císařského nařízení byl pivoňský konvent zrušen 8. září 1787 a jeho jmění propadlo Náboženskému fondu; bratři dostávali rentu 16 zlatých. V červenci roku 1800 se klášter v dražbě dostal do majetku pražského advokáta Leopolda Stohra a poté byl přeměněn na zámek. Z konventního chrámu se stal farní kostel. Prvním lokalistou byl v Pivoni 24. září 1787 jmenován někdejší knihovník a archivář řádu P. Mořic Křižátko. Sloužil zde až do ledna 1821, poté odešel na odpočinek a zemřel v témže roce.

V roce 1843 koupili někdejší konvent Thun-Hohensteinové a roku 1863 získal statek Pivoň hrabě František Coudenhove a spojil jej s Poběžovicemi. V roce 1918 byla v konventu umístěna česká menšinová škola a policejní stanice s byty úředníků.

Po roce 1945 v někdejším klášteře sídlila armáda, později vojska ministerstva vnitra. Prostředky, vynakládané na údržbu kláštera, byly prakticky nulové. Poté, kdy budovy připadly státnímu statku, došlo k tak rozsáhlé devastaci bývalého kláštera, že předčila devastaci husitskou i švédskou.

V současné době dochá zí k rekonstrukci kláštera pod patronátem občanského sdružení Aurelius.

S opravami kláštera je spojena také jedna záhada. Časopis Magazín 2000 přinesl zprávu, kterou později potvrdili samotní aktéři tohoto příběhu i další pracovníci firmy, která v klášteře prováděla opravy. 
Kameničtí mistři Josef Š. a Jan F. dostávají v roce 1994 za úkol opravu gotické klenby presbytáře kláštera. Když jedné noci nechávají své drahé nářadí uvnitř kostela, odchází bez obav o něj, neboť všechny přístupové dveře jsou opatřeny zámky a ostatní otvory mohutnými mřížemi. O to větší překvapení je čeká druhého dne ráno.
Mříž, zevnitř zajištěná několika mohutnými trámy, která ještě včera bytelně uzavírala jeden boční vstupní otvor, je obrovskou silou vyražena a to zjevně zevnitř. Nářadí je však na svém místě netknuté. Oba kameníci dobře vědí, že když večer dveře uzavírali, nikdo uvnitř být nemohl. Všechny ostatní dveře a zámky jsou zcela neporušené. Muži přináší fotoaparát a jako důkaz pořizují fotografie otvoru po dveřích, odkud byla vyražena mříž.
Naprosté zděšení nastává, když oba vidí jednu z vyvolaných fotografií. Na snímku otvoru foceného zevnitř kostela, je zachycena i část prostoru před zdí, kde se zcela jasně rýsují světlé až bílé obrysy částečně transparentní lidské postavy. Záhadná postava je jakoby oblečena do dlouhého splývavého pláště či kutny, je mírně sehnutá a čelem směřuje k místu ve středu kostela, kde se podlaha propadla do klenuté chodby. Vstupuje se tudy do dosud málo prozkoumaného podzemí, kde by údajně měli být pohřbeni zdejší mniši.
Obraz záhadné figury na snímku nevznikl chybou při vyvolání nebo dodatečným retušováním fotografie. 

Papírna na Pivoni

V místě pod pivoňským klášterem, kde se dnes nalézají pstruží sádky, stávala kdysi ruční papírna.
Původní papírna na pivoňském statku kláštera augustiniánů, písemně doloženého bulou papeže Clementa IV. Roku 1266, byla založena zřejmě již v 1. polovině 17. století a patřila tak k nejstarším papírnám na území českých zemí. Tato papírna však byla zřejmě zcela v rukou papírenského mistra a jednalo se zřejmě o malý závod. Osud pozdější větší papírny lze sledovat až od počátku 18. století, kdy nákladem kláštera byla tato zcela v blízkosti původní manufaktury nově postavena a roku 1711 uvedena do provozu.
Prvním papírenským mistrem byl patrně Baltazar Hayd, člen dosti rozvětvené papírenské rodiny, kterého později vystřídal jeho syn Jan Hayd a po jeho smrti jeho zeť Jan Jiří Pfitzner. Tento majitel si nevedl zrovna nejlépe, a jen s obtížemi si vydělával na obživu své rodiny a čeledi. Příčina byla zřejmě v zamrzající vodě v potoce Pivoňka a v nedostatku hadrů jakožto suroviny v tomto málo obydleném regionu. Ročně se zde vyrábělo cca 55 balíků papíru, z toho 20 balíků konceptního, 10 kancelářského, 20 savého a 5 poštovního, který se prodával hlavně v Praze.
Papírnu se podařilo oživit až na počátku 50. let, za převora Cyriaka Wotavy, kdy se zde vyrábělo již kolem 80 balíků papíru ročně. Po Janu Pfiztnerovi se papírny ujal jeho zeť Jindřich Bock ze Schönsee, ale ani tomu se nedařilo dosahovat plné kapacity papíry, tzn. 100 balíků. Tak se stalo, že např. v r. 1781 pracoval v papírně pouze mistr se 2 tovaryši a učněm.
Po smrti Jindřicha Bocka papírnu provozovala jeho žena Terezie Bocková za odborného vedení Jana Jiřího Fuchse, papírníka v Postřekově. Poté se papírně dařilo mnohem lépe, dokonce např. v r. 1803 papírna vyrobila 180 balíků papíru, na něž spotřebovala cca 42 tun hadrů, nakupovaných zčásti v okolí, a hlavně z Horní Falce a z Bavorska. V r. 1807 se zde při 5 zaměstnancích vyrobilo dokonce 335 balíků papíru a v r. 1808 340 balíků.
Po r. 1824 papírnu převzala rodina Zieglerova, která však nehodlala nadále provozovat výrobu papíru. Wolfgang Ziegler byl totiž známý sklářský podnikatel, spoluvlastník brusírny skla pod papírnou, a objekt koupil pouze za účelem rozšíření svého sklářského provozu.
V současnosti se z objektů bývalé papírny zachovala pouze jediná budova, ke které současný majitel, Svaz rybářů, přistavěl další objekty a zřídil v blízkosti rybí sádky.